Obrazy

Hluk světa se zastavil. Jen vnitřní bouře zůstala, divoká a nezkrotná. V tom tichu mezi životem a nicotou se zrodil obraz – exploze rudé a modré, dvou sil, co se střetly v jediném okamžiku.

Rudá, barva krve a žáru, syrová energie pulzující na plátně. Je to otisk síly, která přišla nečekaně, dravá jako šelma. Ta se neskrývá – útočí. Protrhla stěnu vědomí, pohltila mysl a sevřela tělo do temnoty.

Modrá je hluboká, nekonečná. Je to chlad vody, která hasí oheň, klid před i po bouři. Její tahy proudí jako řeka, hledají cestu skrz bolest, skrz vzpomínky, skrz čas, který se rozpadl na tisíce nesourodých střepů.

Ve středu obrazu se tyto síly proplétají, křičí proti sobě a zároveň se objímají. Rudá se dere vpřed, ale modrá ji vždy znovu pohltí, utiší. Šelma zasáhla, její drápy rozervaly realitu, ale přesto… něco zůstalo. Něco, co se nevzdalo.

Dotek šelmy je jizva, ale i důkaz, že boj pokračuje. Že v chaosu se skrývá nový začátek.

Na první pohled je to jen hra barev – hluboká modř se rozpíjí v tyrkysových odstínech, jako by plátno pohltil samotný oceán. Jeho povrch se zdá klidný, ale pod hladinou se ukrývá pohyb, neviditelné proudy nesoucí tajemství.

V rohu se znenadání objevují nádechy růžové. Nenápadné, a přesto neodbytné,  jako vzdálené varování nebo něžný dotek, kterému tehdy nebylo rozumět. Je to stín přicházející změny, možná předzvěst něčeho, co se teprve mělo stát. A pak, uprostřed té vodní nekonečnosti, cákance žluté – energické, divoké, nečekané. Jedna z nich se formuje do podoby srdce, jako kdyby se na povrch prodral poslední výdech světla, poslední vzkaz, který měl zůstat nesmazatelný.

Když jsem ten obraz tvořila, neviděla jsem v něm víc než proud emocí, které se mi vlévaly do rukou. Ale teď v něm vidím něco víc. Možná to byl pulz života, který se naposledy zatřásl, než se oceán uzavřel do ticha. Možná jsem v něm podvědomě zachytila něco, co jsem tehdy nemohla pochopit. A možná… možná některé obrazy vznikají dřív, než jsme připraveni porozumět jejich příběhu.